Nejsem noční sůva, ale pozorovat noční zvířata mě vždycky bavilo, pokud mám dost hodně kafe. Za těch zhruba 15 let, kdy jsem se nočním primátům trochu víc věnoval, nám technologický pokrok práci hodně usnadnil. Při pozorování lemurů ksukolů na Madagaskaru i při pozdějších průzkumech na Borneu jsme používali bílé čelovky, postupně stále silnější, takže bylo zvířatům rok od roku vidět hloub do soukromí. Vždycky mě překvapovalo, jak málo většině nočních zvířat vadí, když na ně svítíte. Pokud se nedopatřením podíváte do své čelovky vy sami, anebo se obrátíte na svého kolegu (a to se mi doteď nepodařilo pořádně odnaučit…), zabolí to a pár minut vám pak ještě před očima zůstane bílé okno. Většina zvířat se ale do světla vaší čelovky dívá dlouze a docela v klidu, často se k vám přiblíží, jako byste tu ani nebyli. Několikrát mi tak skoro u nohou maličký kopytník kančil prohledával suché listí, jestli v něm nenajde nějaký spadlý plod. Přitom pokud kančila potkáte ve dne, prchne před vámi ve zlomku sekundy. Mam pocit, že kančilové, cibetky i poloopice zkratka za
kuželem světla nerozpoznají obrysy člověka, a tak jsou víc v pohodě.
Jenže jak se technologie rozvijí, světla jsou stále silnější, dosvítí dál, mají širší kužel, až si pak najednou uvědomíte, že na vás i tahle zvířata začínají mžourat a že už asi tolik v pohodě nejsou. V případě outloňů pak často zvíře v první chvíli zmizí. A pokud nezmizí, ztuhne a třeba i několik dlouhých desítek minut vydrží skoro bez hnutí stát na jednom místě, než se pokusí odejít. Zdá se, že v tomto bodě už rozvoj technologie přesáhl bod tolerance většiny zvířat. A debatuje se o tom, že moderní silná červená světla můžou u zvířat vést i k
trvalému poškození zraku.
A jsou zas jiná zvířata, která naopak vaše silná světla neodolatelně lákají, a ne vždy o to stojíte. Při nočním pozorování kahau nosatých pod jejich spacími stromy nám občas do lodi skočí ryba (příliš malé k snědku) a někdy zkratka nezbývá než čelovky vypnout, protože jen tak můžete zastavit nesnesitelné nálety houfů hmyzu. Při pozorování outloňů je ale největší problém ten, že k sobě světlem lákáte vosy. Na Madagaskaru jsme tohle řešit nemuseli, tam jsou vosy aktivní ve dne, podobně jako u nás. Jenže v jihovýchodní Asii žijí také vosy z rodu Provespa a ty jsou k naší smůle noční. Nalétávají vám přímo na obličej anebo si mi rovnou sednou na rameno a bez varování bodnou. Někdy je takové bodnutí prostě jen bolestivé. Ale jindy po něm ruka nateče a znecitliví třeba i na pár dní, a dvakrát se mi stalo, že tkáň v místě bodnutí začala odumírat a vyhnívat. Ránu po žihadle z března 2018 mám na rameni vidět doteď. Naší dva sumaterští domorodí asistenti ze Záchranného programu Kukang, bývalí lovci Kaban a Wahyudi, kvůli náletům vos odmítali při hledání outloňů čelovky nosit, svítili si silnou lampou, kterou drželi daleko od těla a jejich úspěšnost vyhledávání outloňů tím oproti mně a Lucce hodně zaostávala. Čím dál jsou totiž vaše oči od zdroje světla, tím menší šance, že se odraz očí z reflexní vrstvičky na sítnici outloně dostane na sítnici vašeho oka, a vy pak oči outloně uvidíte jako dvě ohnivě zářící skvrny. Ale i jejich méně efektivní technika svícení prý oběma lovcům v minulých letech stačila k tomu, aby za jedinou noc slovili třeba i desítky outloňů…
Když jsem vloni v Kongu začal k pozorování nočních poloopic s červenými světly, byl jsem nejdřív trochu zklamaný, protože orientace v pralese v červeném světle není tak snadná a moje původní naděje na nerušené pozorování zvířat se ukázaly být přeci jen dost nadsazené.
Jenže jeden rozdíl byl opravdu markantní – žádné hmyzí nálety! A to byl možná hlavní důvod, proč jsem navrhnul přejít na červená světla i na Sumatře. Pro Wahyudiho a Kabana to bylo ze začátku dost těžké. Červené světlo působí, jako když nikam nedosvítí. Osvětluje jen vaše nejbližší okolí. Ono ale ve skutečnosti dosvítí daleko, jenom ho prostředí mnohem víc pohlcuje a tím pádem se k vám zpět neodrazí. V dálce před sebou vidíte jen černou tmu. V ní se pak ale najednou objeví dvě jasně zářící skvrny – oči outloně, kočky nebo cibetky. Reflexní vrstvička v jejich sítnici totiž odráží červené světlo stejně dobře jako světlo bílé, a v kontrastu s okolní černotou pak jejich oči vyniknou ještě o to víc.
Wahyudi i Kaban v prvních dnech hledali každou příležitost a záminku k tomu, aby z červeného světla přepnuli zpátky na bílé a z čelovky na ruční svítilnu. Pořád se báli vos, měli pocit, že nevidí na cestu, a nechtělo se jim věřit, že uvidí nějaké zvíře dál než pár metrů před sebou. Během dvou týdnu se jim ale nová technika začala docela líbit. Zatímco na začátku jsme nalezeného outloně většinou hlásili já nebo Lucka, ke konci už jich začínali nejvíc vidět naši průvodci. Z toho plyne důležité ponaučení, totiž že pokud vás někde bude provázet domorodý lovec, který ještě své řemeslo nepověsil na hřebík, určitě byste mu neměli tajemství červených světel prozrazovat! Naštěstí ale je kvalitní červené čelovky opravdu těžké sehnat.
Nálety vos přechodem na červená světla prakticky přestaly. Za dva týdny na mě zaútočila jediná vosa a snad vůbec poprvé jsem podobnou práci přestál bez jediného bodnutí. Zajímavé je, že s tím, jak na nás přestal naletovat hmyz, jsme začali plašit spící ptáky. Ti jsou zřejmě na červené světlo během noci docela citliví. V bílém světle většinou dál spí, a pokud je objevíme, nechají se třeba i fotit z půl metru, aniž by zvedli hlavu. Když jsme při hledání outloňů do korun svítili červeně, ptáci se ze stromů docela často rozlétávali. No, a pokud jde o samotné outloně, výsledek je smíšený. I v červeném světle se často snaží ztratit nebo někdy na dlouhé minuty nehybně strnou. Ostatně bez ohledu na barvu světla, skupinu lidí pořád vidí, slyší naše kroky, zkrátka těch rušivých faktorů je dál nemálo. Časem jsme ale museli konstatovat, že v červením světle přeci jen vidíme víc z jejich přirozeného chování, třeba toho, jak vyhledávají potravu. A to bylo zapotřebí, protože jsme očekávali příjezd filmařů, kteří mají pro Netflix natáčet outloní epizodu pro nový přírodovědný dokument.
Producent dokumentu měl na outloně i na členy svého týmu dost vysoké požadavky. Jako předvoj k nám dorazil mladý Brit Tim a jeho indonéský “fixer” Mario, kteří měli všechno připravit tak, že ve chvíli, když dorazí draze placený kameraman, půjde všechno přesně podle plánu.Tedy že budou sledovat po jeden měsíc životní osudy jednoho outloně, ideálně matky s mládětem.
Outloni ale svá mláďata odkládají, trochu jako třeba srny, a to dost důkladně, někde v hustém bambusu, kde na mládě není vůbec vidět, dokud neodroste a nezačne se vydávat trochu víc do světa. Na jiné lokalitě, v Cipaganti na Jávě, kam v posledních letech pravidelně jezdím, jsou outloni označeni radiovými obojky a je tedy mnohem snazší je pozorovat třeba i celou noc. Stalo se mi, že jsem nad ránem pozoroval samici, která byla takto pod dohledem už dlouho. Najednou vidím, že má jakoby dva hřbetní pruhy. Na zádech totiž nesla už docela odrostlé mládě. Do minuty už ho ale zase neměla. Jen ho rychle přenesla z jednoho úkrytu do jiného a nebýt té ani ne minuty, vůbec bysme o něm nevěděli. Příští noc jsme ho hledali s celým týmem a našli. Překvapilo nás, jak je velké, bylo mu už několik týdnů. Během pár následujících nocí se ale ukázalo, že je to úplně jiné mládě, které se narodilo jiné samici, a taky jsme o něm nevěděli. No a teď ten scénář pro naše outloně, kteří na sobě žádné rušivé rádiové obojky mít nemůžou: matka se se západem slunce probouzí, nechává své roztomilé mládě za sebou, ještě se po něm naposledy láskyplně rozhlédne a pak už vyráží na lov, a tak dále…
Když jsme s filmaři mluvili o tom, jak málo různého chování outloňů běžně vídáme, jak těžké je udržet s nimi krok a jak snadno se nám v nepřehledném terénu ztratí, přicházeli Tim a Mario s dalšími nápady, třeba nařezat květy kaliandry, ze kterých outloni velmi rádi sají nektar, a rozmístit je v místech, kde je potřebujeme mít. Nevadí, že nařezané květy nektar neprodukují. Následovala další výměna argumentů, jak je zdejší terén neschůdný, strmý a nebezpečný, že jim místní komunita nedovolí, aby se tu pohybovali sami bez průvodce a že průvodci (kteří přes den pracují na poli) nezvládnou mnoho dvanáctihodinových nočních směn v jednou zátahu a že se to nedá úplně vyřešit tím, když se jim zaplatí víc peněz.
Nutno říct, že Netflix od svých lidí požaduje nemožné a docela se jim to daří. I nám se na poslední den podařilo najít místo poblíž pohodlné silnice, kde si jedna ze samic odkládala trochu odrostlejší mládě, které už si po okolí dělalo vycházky, aby se najedlo nektarů z krásných červených květů kaliandry a lidí si zatím moc nevšímalo, jak to mívají outloní výrostci ve zvyku. A nakonec se objevila i jeho matka, viděli jsme, jak mládě pozoruje, ještě než se vzdálí na noční lov, no skoro jak v tom scénáři! V Singapuru už čekal na let do Jakarty draze zaplacený kameraman, který měl tohle všechno natočit. Jenže to už se v Indonésii začal šířit koronavirus a Timovi dorazila na mobil zpráva, že Netflix všechny své týmy z terénu stahuje. Kameraman si asi dal v Singapuru kafe nebo možná spíš panáka a nasednul na let zpátky do Bristolu. Tim a Mario odjeli následující ráno.
Tím skončilo nejen natáčení outloňů, ale i řada jiných letošních indonéských plánů…
Foto: Lucie Čižmářová