Lodní šroub místy slyšitelně dřel o písek, a protože proti proudu to bez motoru nešlo, musel lodník zpomalit a hledat místo, kudy silnější proud v řečišti vymlel o něco hlubší koryto. Voda byla kalná a podoba dna se nejspíš často mění, takže to správné místo náš lodník trefil někdy třeba až napotřetí.
Brzy jsme minuli poslední vesnice na obou březích (severní břeh řeky Dja patří Kamerunu, jižní břeh Kongu) a dál už je jen prales. Jsou ale školní prázdniny, a to na řece Dja znamená sezónu lovu ryb a sběru divokého manga. Manželky rybářů nemusejí doma čekat na návrat dětí ze školy, a tak se mohou celé rodiny sbalit a vrazit proti proudu daleko od vesnice. Kempují podél břeků, rybaří a sbírají ovoce. Pro děti to musejí být skvělé prázdniny a nejen ony, ale i jejich rodiče působí tady mimo civilizaci vesele a rozjařeně, jako by sem zkrátka patřili.
Malé pirogy, které míjíme, jsou naložené čerstvými i uzenými rybami. Naši rangeři (tady se jim říká ecoguardi) několik pirog zastavili, aby náklad překontrolovali. V kupě páchnoucích ryb se může občas skrývat i něco víc. Ale to samozřejmě ani náhodou není případ lodi, kterou teď zrovna zastavujeme! Všichni pasažéři se tváří jako nejlepší kamarádi, úsměv od ucha k uchu, jako když se rádi vidíme. Kyselé a rozmrzelé obličeje se na obou stranách objevují většinou jen na zlomek okamžiku, aby si nikdo nevšimnul. Dieng, jeden z našich rangerů, pobaveně vypráví o tom, jak jednoho z těch rybářů nechal za pytláctví zavřít na 3 roky. Ten mezitím přehrabuje ryby a laškovně nám nabízí jeden z čerstvých úlovků. Nejspíš i díky tomu prohlídka netrvá příliš dlouho. Claude, druhý z rangerů, prohlásil náklad za čistý, rybu uložil na naši loď, vesele se loučíme a vyhlížíme příští pirogu. V jedné z osad nás podarovali cukrovou třtinou a další rybáři se dělí nejen o úlovek, ale i o užitečné informace o skupině kamerunských lovců, které viděli výš proti proudu řeky.
Druhý den plavby jsem se už pomalu namísto sledování každého stromu, jestli na něm něco zajímavého nesedí, začínal podvědomě sledovat každý záhyb řeky, jestli už tam budeme. Vůbec jsem si nevšimnul maličké pirogy, která byla zakotvená v ústí úzkého potůčku. Ani mě to neprobralo z mikrospánku, když v tom místě zastavujeme a dva z rangerů docela potichu vybíhají nahoru do svahu, každý trochu jiným směrem. Ale nebyli jsme dost nenápadní. Nacházíme už jen nahonem opuštěný kemp. Na doutnajícím ohništi se udí kusy ryb a masa. Na zemí kolem se válí po domácku vyrobené patrony a kovová oka, několik rozporcovaných štětkounů a jeden kančil. Rangeři všechno dokumentují a posléze pálí. Část masa skončila v ohni, další naházeli do řeky, zbytek nakládají na jejich pirogu, kterou odvážíme s sebou. Boty, které si pytláci nestačili obout, rangeři rozřezali na kusy, společně se vším ostatním vybavením kempu. Lovci sice unikli vězení, ale myslím, že na tenhle výlet do divočiny jen tak brzy nezapomenou.
Pokračujeme dál proti proudu řeky a ve chvíli, kdy už víme, že za příštím ohbím řeky už tam opravdu budeme, vidíme kouř. Tentokrát byli rangeři rychlejší. Zastavují loď a přebíhají širokou oblázkovou pláž. Na druhé straně už pak jen vidím, jak srážejí na kolena dvě černé postavy. Opět Kamerunci, otec s patnáctiletým synem. Otec se tvářil jaksepatří zločinně, ale syn měl v očích slzy. Pokorně poslouchal příkazů a přinášel z lesa úlovek a ukládal ho do naší pirogy. Pytláci udili maso kančilů a chocholatek, ale jejich největší poklad byly dva plastové pytlíky plné červených peříček papoušků žako a jejich uzené hlavy. Papoušky, kteří se tu shromažďují večer na nocovišti, lovili ve spánku pomocí malé síťky podobné podběráku, ukotvené na dlouhé bambusové tyči.
Do kempu u peřejí Messok jsme tedy dorazili se dvěma novými spolucestujícími. Otce rangeři připoutali k těžké dřevěné židli, kterou s sebou vezeme. Uplakaný a vyděšený syn pomáhá stavit kemp. Společně s rangery rozdělali oheň a začali udit úlovek, který jsme pytlákům zabavili. Chvílemi to vypadalo skoro na dohodu, že se o kořist rozdělíme a co jsme si, to jsme si. Podezřele působící vyjednávání se ovšem střídalo s fázemi ostrého výslechu a jindy zas skoro až s přátelským posezením u táboráku. Debata pokračovala dlouho do noci, dokud nakonec rangeři tou či onou taktikou z pytláků nevyzvěděli všechno, co potřebovali vědět. Třeba to, že peří a mozky papoušků od nich vykupuje na druhé straně řeky jistý kamerunský šaman pro své obřady.
Ráno začínáme s plánovanou prací na salinách, ale naše piroga vrací zpět dolů po proudu, aby oba lovce odvezla do města. Otec se dostal před soud a půjde do vězení. Jeho nezletilého syna pustili, může se vrátit k rodině do Kamerunu. Nemyslím, že ho v nejbližších letech někdo přemluví k účasti na další lovecké výpravě.
Od naší minulé návštěvy v Messok Dja uplynul zhruba půlrok. Tehdy jsme tu žádné pytláky nepotkali. Od té doby tu ale skoro nikdo z rangerů nebyl. Zažívají finanční krizi, na patrolování není dost peněz, do terénu se teď dostanou málokdy. A pytláci to nejspíš dobře vědí. Znovu a znovu se ukazuje, jak důležité je v pralese někoho mít. Pokud ne přímo patroly, tak aspoň výzkumníky nebo třeba turisty. Klíčem k ochraně pralesa je být tam.
Foto: Ondřej Peč