Před dvěma lety jsem začal spolupracovat s českou neziskovkou The Kukang Rescue Program, která kromě řady jiných aktivit na Sumatře buduje záchrannou stanici pro poloopice outloně váhavé, Ti jsou tu běžně zabavovaní ilegálním majitelům a obchodníkům a měli by být vráceni zpět do volné přírody. Vypustit outloně ale není snadné, jakkoli může jít o zvíře, které se v přírodě narodilo a vyrostlo. Ve většině případů nevíte, odkud přesně pochází, takže ho vypouštíte do nového neznámého prostředí. Pokud je navíc takové zvíře ve stresu a oslabené, většinou se novému domovu nedokáže přizpůsobit a brzy hyne, často krutou a bolestnou smrtí. Dnes už víme, že většina zabavených outloňů, kteří byli vráceni do přírody v minulosti, nepřežila. Z navracení zvířat do přírody se tak stává věda a umění, které už zdaleka není jen o otevření dvířek klece (před fotoaparáty novinářů).
Než se rozhodnete začít do přírody vypouštět větší počet outloňů, je nutné zvážit nejen to, zda jim bude nové prostředí vyhovovat, ale i to, jak se jejich příchod podepíše na životě ostatních zvířat, která už dané místo obývají. Ideálně hledáte takovou lokalitu, kde byl daný druh v minulosti vyhuben, ale kde už důvody pro jeho zánik pominuly a nyní nastala možnost ho sem vrátit. Tak je to třeba se sumaterskými orangutany, kteří z většiny Sumatry zmizeli za posledních pár staletí proto, že je zde domorodci lovili pro maso. S tím, jak zmizeliorangutani, zapomnělo se postupně na mnoha místech i na to, že jsou k snědku, a dnes už je na taková místa můžeme bezpečně vracet. V případě outloňů ale takových míst mnoho není. A tak v našem případě nezbyde než zvířata přidávat do již existující divoké populace. Tuto populace je ovšem potřeba důkladně poznat, abychom měli jistotu v tom, že vypouštění a začleňování nově příchozích zvířat bude probíhat hladce. Proto jsme vloni začali s pravidelným monitoringem početnosti populace outloňů v oblasti Tanah Karo na severu Sumatry.
Letos jsme s Luckou Čižmářovou z Kukang Resue Program monitoring stihli ještě těsně před tím, než i v Indonésii propukl chaos ohledně šířící se epidemie nového koronaviru, takže vám můžu z pralesa poslat ještě jednu, asi už poslední, naprosto nezavirovanou zprávu!
Odhad početnosti outloňů probíhá poměrně jednoduchou cestou. Vytyčili jsme si několik cest, každá zhruba 2,5 km dlouhá, které protínají nejrůznější typy prostředí v okolí naší základny. Ty pak v noci procházíme s čelovkami. Outloni mají na sítnici oka vrstvičku zvanou tapetum lucidum, která odráží světlo čelovky, takže pak poměrně snadno postřehnete oranžové záblesky jejich očí. Už při prvním monitoringu v loňském roce nás outloni stačili hodně překvapit. Čekali jsme je v lese. Naše základna leží pří okraji velmi dobře zachovaného primárního deštného pralesa, kde pravidelně potkáváme orangutany a slýcháme hulmany a siamangy. Během nočních výprav jsme tu viděli binturonga a další cibetky i stopy luskounů. Ale outloně jsme tu zatím potkali jen jednoho. Zbylých několik desítek outloňů jsme našli v úplně jiném typu prostředí.
Původní deštné pralesy jsou dnes na Sumatře téměř bez výjimky zatlačené do dvou typů krajiny – do bažin nebo do hor. V našem případě to jsou hory, kolem 900 metrů nad mořem. Jejich nižší svahy jsou už dnes všechny odlesněné a nahrazené mozaikou farem, plantáží a sekundárních lesů, které se snaží rychle znovu zarůst střípky krajiny, které farmář nechal ladem. Pro přírodovědce, který do Indonésie přijel studovat prales, působí taková krajina dost pustě. Ale překvapivě, i tady potkáváme divoká zvířata, a to někdy i v dost hojných počtech – několik druhů cibetek, kočky bengálské a konečně právě i outloně. Můžete je vidět i na samém kraje vesnice, v houštích bambusu nebo v banánových zahrádkách. Doteď nemáme jasno v tom, proč dávají touto novému typu krajiny přednost před panenskou přírodou. Roli v tom může hrát nadmořská výška. Pralesy, které jim člověk ponechal, jsou možná položené příliš vysoko v horách, může to být příliš chladno a příliš málo hmyzu, který představuje důležitou součást potravy outloňů. Možná i proto si outloni raději zvolili jinou cestu přežití, totiž život v blízkosti člověka. A bývalo by se jim to asi dařilo, nebýt jedné zásadní komplikace – lovu a obchodu s domácími mazlíčky.
Místní domorodci, Karonijci, jsou náruživí lovci a své lovecké vášni jsou ochotní obětovat třeba i život. Letos kvůli tomu musela být část lesa uzavřena. Jeden z lovců se totiž z lesa nevrátil. Po několikahodinovém hledání našli vesničani jeho mrtvolu s proraženou lebkou. Zabila ho kláda, která měla skolit prase, v pasti, kterou neopatrně stržil. Horší ale bylo to, že v předchozích dnech v čajovně tentýž lovec mluvil o dvaceti dalších pastech, které v lese nastražil, a ty teď můžou zabít někoho docela nevinného, kdo v lese třeba sbírá ratan. Nebo počítá outloně. Do lesa se teď nesmí, tým vesničanů postupně prohledává místo po místě a zneškodňuje ostatní pasti. Během prvních dvou měsíců se jim podařilo zlikvidovat jednu nebo dvě.
Prasata Karonijci loví jako oblíbenou zvěřinu i jako škůdce na svých farmách, s jinými zvířaty ale obchodují. Tak byla téměř zlikvidovaná místní populace luskounů, což by býval mohl být jiný druh savce, který by se spolužití s lidmi dokázal velmi dobře přizpůsobit. Živí se totiž mravenci a termity a těch je dostatek i ve velmi degradovaných křovinách. Bohužel jsou ale jeho šupiny a maso vysoce ceněné na trhu s čínskou medicínou. Outloni jsou na tom v Tanah Karo přeci jenom líp. Jejich maso Karonijcům nechutná, je prý tuhé. O domácí mazlíčky tu není velký zájem a obchodní vazby na Jávu, která je největším odbytištěm pro outloně a jiné domácí mazlíčky, tu nejsou silné. Lovu outloňů se v našem bezprostředním okolí věnovali jen dva lovci, Kaban a Wahuydi. Oba teď pracují jako místní asistenti v Kukang Rescue Program, a tím byl lov outloňů alespoň lokálně efektivně zastaven. Proto je dnes můžeme potkávat skoro až na návsi.
Ukazuje se tedy, že pokud se outloni neloví, dovedou se dobře přizpůsobit i životu v krajině, kterou člověk naprosto přeměnil ke svému užitku. Mé to ale své meze. Outloni zvládnou přežít v malých hájcích, stromových plantážích i v degradovaných křovinách. Ale život na rýžovišti, kukuřičném poli nebo zeleninové zahradě nezvládnou ani oni. A právě tyto intenzivně obdělávané jednoleté (respektive půlroční) plodiny se v Tana Karo šíří čím dál víc, na úkor pěstování stromů a na úkor zvyku nechat občas nějaké to pole pár let ladem. A tak domov outloňů mizí dál. Po malých kouscích, které by člověk pomalu nepostřehnul. Jedno malé políčko feferonky tady, kousek vykáceného lesa tam, o něco málo rozšířené rýžoviště tamhle… Když se ale tyhle kousky nasčítají, je z nich najednou dost velká plocha.
Je jasné, že aby outloň přežil v krajině, kterou obhospodařuje člověk, musel by se současný trend farmaření změnit, odklonit se od jednoletých plodin a zaměřit se víc na stromy a keře. Pravda, úrodu pak nesklidíte za půl roku, tak jako u rýže nebo kukuřice. Ale také o veškerou úrodu nepřijdete tak, jak se to některým vesničanům stalo v obou letech, kdy jsme tu outloně sčítali. Klima se mění a zemědělci se už nemůžou spolehnout na pravidelné cykly výsevu a sklizně, jak je to naučili jejich otcové. Vloni přišlo období dešťů moc brzy, takže někteří farmáři nestačili svojí kukuřici sklidit, zplesnivěla jim v klasech. Letos pro změnu deště nepřišly vůbec, takže rýže ani kukuřice v klasech neuzrály. Někteří farmáři nesklidili už druhým rokem. Jak sami říkali, pokud by pěstovali třeba ořechy kemiri, byl by výdělek sice menší, ale jistější. Outloňům i jiným divokým zvířatům by tím nevědomky hodně prospěli.
I tady se tedy otevírá další příležitost pro Kukang Rescue Program, třeba podpora produkce a distribuce zastíněné kávy, pěstované pod ochranou stromů, které poskytnou životní prostor i outloňům. Pěkně to zapadá do právě vznikajícího projektu Kukang Coffee.
Foto: Lucie Čižmářová